Božena Jehličková: Vzpomínky

27.2.2014

Minulý týden se mi dostala do rukou kniha, na kterou bych chtěl upozornit. Celý název knihy zní Vzpomínky na začátky sirotčince spolku Křesťanská služba ve Chvalech a dostal jsem ji půjčenou ve formě svázaných skript, protože její knižní podoba už je, vzhledem k době jejího vzniku (1939), zřejmě nedostupná.

Jedná se o více než sto let staré svědectví o zakládání dětského sirotčince. Kniha je psána formou deníku, který si zakladatelka sirotčince vedla v období 15 let (1908 - 1923).

Kniha je silným a mnohdy dojemným svědectvím o víře, očekávání na Boha a na Jeho jednání, o umění vydat Mu každou část života a počítat s Ním na každý den. A samozřejmě o sebeobětování a velké službě a lásce k dětem.

Doporučuji k přečtení všem, ale pozor, některá místa už dnes nemusíme vůbec chápat - např. vděčnost dětí za to, že k nim doputoval pytel brambor. Při čtení deníku si nelze nevšimnout, kam jsme se za těch uplynulých 100 let „posunuli“. Nechci hodnotit, zda k lepšímu nebo k horšímu - závěr ať si udělá každý čtenář sám.

Osobně jsem vděčný, že se ke mně tato kniha dostala a že jsem s ní mohl prožít několik večerů.

Pod krátkou ukázkou přikládám ke stažení elektronickou verzi celé knihy (s laskavým souhlasem CB).

Ukázka z knihy

Květen

Kázání němých. Stála jsem na žebříku, ořezávala víno, a měla jsem tak naspěch, že se mi hlava až točila. Bylo toho dne k udělání ještě to a to a při tom děti místo aby pomáhaly, spíše zdržovaly a to jedno, nedávno přišlé, nezvyklé poslušnosti, zvláště trápilo a bylo toho se strany nepřítele duše dost a dost, co vypočítáno bylo na rozčilování se. Inu, chvat horečný. A tu mi z té výše přišlo pohleděti do dálky. Co jsem viděla? Veliký lán pole a na něm pár volů orajících. Jen dvě brázdy byly hotové a toho nezoraného ještě veliký kus. Však voli šli svou vahou, volně, klidně, bez chvatu, bez rozčilování. A pomalu řadila se brázda k brázdě.

V tu chvíli tímto obrazem mi bylo mnoho objasněno. Viděla jsem tu jistou moudrost, která jest skryta v klidu, v rozvaze. A na mysl mi přišla otázka, pronesená v jednom kázání: »Dovedete si představiti Pána Ježíše, že by úkoly mu svěřené byl plnil v horečném chvatu, udýchán?« Ó, ten jeho svatý klid. Kéž nás ovládá i když se práce nahromadí. Však brázda ke brázdě a přijde chvíle, kdy zorán bude celý ten lán.

Zavřené dvéře? Potřebovali jsme pro Černošice brambory a objednali jsme je na dvou místech. Ale obce nedovolily vývoz. »Je mi divno,« psal nám odtamtud jeden přítel, »proč vám Pán Bůh zde zavřel dveře?« Nám to bylo také divné. Ale v zápětí měli jsme odpověď na toto proč. Přišel lístek ze Žižkova, znějící jako radostný telegram: »11 pytlů brambor darem pro Černošice.« — Ten, který je ze Žižkova odvážel do Černošic, nezapomene jásotu dětí, s jakým tento dar byl přivítán.

Týden bez zpěvu. Při nedělní Besídce děti velmi mdle zpívaly. Ježto jsme zpozorovali, jako by poslední dobou dost si nevážily zpěvu, řekli jsme, že tedy zkusíme žíti bez zpěvu, že po celý týden nesmí nikdo u nás zpívati. To ovšem vyvolalo veliké překvapení, neboť nebylo lze nikomu představiti si naši rodinu bez zpěvu. Chtěli jsme to však provésti. Než naskytla se vážná překážka. V pondělí přišli hosté a žádali, abychom jim zahráli naše pochody se zpěvy. Byli jsme uvedeni do rozpaků, co činiti? Tu přišly děti s vroucí prosbou, aby zrušeno bylo to ustanovení, aby mohly pochody zahráti. A tak jsme tedy pochody hráli a děti zpívaly při tom tak svěže, jak dávno již nezpívaly a tak nějak jsme se cítili potom všichni šťastni, že netoliko nedošlo u nás na ten týden, ale vůbec ani na jeden den, aby byl bez zpěvu.