Slavit či neslavit?
Skoro by se zdálo, že v běžném roce nejsou křesťanštější svátky než Vánoce a Velikonoce. Přesto jsem minulý týden řešil, zda můžeme jako křesťané slavit Vánoce. Záměrně ponechám stranou význam slova slavit, které může (a zpravidla bude) mít pro každého z nás jinou náplň. A nebudu se ani omezovat na téma Vánoc nebo svátků obecně. Jde mi totiž o hlubší princip, který můžeme na základě Písma aplikovat v dalších oblastech našeho praktického žití víry.
Co se týká Vánoc samotných, tak konkrétně naše rodina Vánoce slaví, víceméně tradičním způsobem - co se týká formy. Co se ale mým obrácením radikálně změnilo, je jejich význam. Už pro mě není smyslem Vánoc nakupovat dárky nebo shánět stromeček a kapra. Ježíšek není to miminko, které se narodilo proto, aby nám nosilo dárky a Bible pro mě není snůška pohádek pro dospělé.
Prostě, jak je psáno, „Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme.“ (2K 5,16). Ježíš je pro mě reálný a Bible Boží slovo obsahující pravdu – a to se promítá i do našich Vánoc. Na Štědrý den si s rodinou čteme Bibli (aspoň děti můžou vidět, že narození Ježíše není jen lidská báje) nebo se u večeře pomodlíme a poděkujeme Bohu za to, co pro nás udělal.Vánoce nesou zvěst o narození Krista – myslím, že o tom nemůže být pochyb. Když lidé zpívají „Narodil se Kristus Pán, veselme se“, mohou minimálně přemýšlet o tom, kdo to ten Kristus byl a proč by se měli radovat. A my se můžeme radovat z toho, že víme, proč se máme radovat :-). To, že lidé vnímají Vánoce převážně jinak, není problém Vánoc jako takových. Nemůžeme přece nevěřícím lidem vyčítat to, že vidí Krista „po lidsku“.
Někdo může namítat, že nás Bible nevede k tomu, abychom slavili Ježíšovo narození. Ano, nevede. Z Bible je ale zřejmé, že Ježíšovo narození je podstatnou událostí, kterou popisují podrobně 2 evangelia (Matouš a Lukáš). Tím, že si tuto událost připomeneme, nemůžeme udělat chybu.
Ale obdobně nás Bible nevede ani k tomu, abychom slavili narozeniny lidské – a jsem přesvědčený, že většina křesťanů s tím nemá problém. Bible nás nevede ani k chození do školy nebo ke sportu, a přesto tyto věci děláme. A tím se dostávám k onomu slíbenému principu – „principu svobody“ (ten termín je můj, v Bibli ho nehledejte).
Doporučuji ke studiu zejména 3 pasáže (vybírám pouze „podstatné“ verše, protože ty úseky jsou poměrně dlouhé):
List Římanům, 14. kapitola:
Někdo třeba věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen rostlinnou stravu. Ř 14,2Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení. Kdo zachovává určité dny, zachovává je Pánu. Kdo jí, dělá to Pánu ke cti, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, dělá to také Pánu ke cti, neboť i on děkuje Bohu. Ř 14,5-6
Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic není nečisté samo v sobě, ale tomu, kdo něco pokládá za nečisté, je to nečisté. Ř 14,14
1. list Korintským, 8. kapitola:
Pokud tedy jde o to, zda se smí jíst maso obětované modlám, víme, že modly ani bohové tohoto světa nic nejsou a že jest jen jeden Bůh. 1K 8,4Pokrm nás Bohu nepřiblíží; nejíme-li obětované maso, nic neztrácíme, jíme-li, nic nezískáme. 1K 8,8
List Koloským, 2. kapitola:
Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. Ko 2,16-17Apoštol Pavel tu na několika příkladech demonstruje stejný princip – totiž, že v určitých rozhodnutích máme naprostou svobodu dělat věci různým způsobem. A tudíž, že na určité otázky neexistuje „jediná správná“ odpověď. Je stejně tak duchovní jíst maso (dokonce maso obětované modlám) jako nejíst. Je stejně duchovní slavit určité svátky a dny, stejně jako neslavit (zachovávat). Obdobný princip můžeme najít v Bibli i na dalších místech (např. 1K 7,26-28: „Domnívám se, že vzhledem k tomu, co má přijít, je pro člověka nejlepší zůstat tak, jak je. … Ale i když se oženíš, nezhřešíš. A vdá-li se dívka, nezhřeší.“).
Za povšimnutí dále stojí, že „nic není nečisté samo v sobě“. To znamená, že si žádná z věcí, příp. pokrmů, nenese nějaké duchovní znečištění nebo něco, co by mohlo člověku ublížit samo o sobě. Proto m.j. věřím, že např. vánoční stromek, ať už někdo tvrdí, že je symbolem čehokoliv, sám o sobě nemá žádný duchovní význam.
Ostatně, pokud bychom chtěli zjišťovat prapůvodní významy věcí a tradic kolem nás, čeká nás nelehký (a mnohdy i neřešitelný) úkol. Ale upřímně – vede nás Písmo k tomu, abychom to dělali? Není to jen promarněný čas, který bychom mohli využít lépe? Přiznám se, že už si někdy z těchto věcí pro sebe dělám legraci. Byli jsme například se ženou v kině, které má jméno Jupiter, zjevně po římském bohu. Znamená to, že tam nesmíme jít? A co apoštol Pavel – měl svobodu nastoupit na loď, která měla jako znak jedno ze znamení zvěrokruhu? (Sk 28,11).
Ta svoboda je až skandální a pro mnohé těžko přijatelná. Největším paradoxem pak je, že je snadným zdrojem rozepří mezi křesťany. Těžko se totiž shodujeme na tom, co do této kategorie patří nebo nepatří (a vydalo by to na samostatný článek). Když nad tím přemýšlím, tak tato svoboda je ideálním podhoubím pro vznik nejrůznějších sekt.
Postup je stále týž: vezmeme věc nebo událost „X“ a tu označíme za nečistou (zakázanou, neduchovní, …), příp. označíme za nečisté vše kromě věci „X“. A na tom postavíme svoje učení. Např. transfúze krve – těžko budeme, na základě Písma, dokazovat nebo vyvracet, že je to věc povolená nebo zakázaná. Osobně věřím, že je to jen další z řady neutrálních věcí, které s vírou vůbec nesouvisejí. To stejné zachovávání soboty jako jediného možného dne k uctívání (opět – „někomu je den jako den“ – Bible učí, že na dnech jako takových vůbec nezáleží…).
A další příklady mohou následovat: může křesťan používat internet? Dívat se na televizi? Poslouchat rádio? Nebo má řešit dokonce konkrétní hudební styly? Jsem přesvědčený, že může – v souladu se svou vírou. Opět vidím onen princip svobody. Bible mi tyto věci nezakazuje a ani mě nevede k tomu, že mám zkoumat, zda za některou z těchto věcí není něco nečistého. Protože samy o sobě nečisté nejsou.
Na druhou stranu je ale docela zřejmé, že i tato svoboda má svoje hranice. Nebudu jako křesťan poslouchat cíleně hudbu, která propaguje něco, co jako křesťan nemohu přijmout. Stejně tak nebudu zřejmě vyhledávat rockové kluby nebo používat internet k tomu, abych – uvedu hloupý příklad – pomlouval svého šéfa v práci. Jak říká moje žena: s nožem se dá najíst, ale i zabít. Je snad proto důvod odsuzovat nůž, že je špatný? Ta zodpovědnost je na nás a na Duchu svatém, jak nás každého vede.
Závěrem zmíním zcela praktickou stránku věci. Víte, asi bych ani nechtěl žít ve světě, ve kterém bych stále musel mít strach z toho, co všechno nesmím a co všechno mi může uškodit nebo co všechno na mě může mít špatný vliv. Vždyť máme Otce v nebesích, který nám zaslíbil, že i když vypijeme něco jedovatého, má tu moc nás ochránit (Mk 16,18). Na takového Boha chci spoléhat.
A tak, milovaní, chci Vás dnes všechny povzbudit k tomu, abyste každý podle svého přesvědčení slavili či neslavili dny, které nám Bůh připravil a používali nebo nepoužívali věci, které nám Bůh dal. Mějte v tom svobodu a držte si jistotu svého přesvědčení. Na druhou stranu ale svoje přesvědčení nevnucujte ostatním jako jedinou možnou cestu.
P. S. Začínám v této souvislosti oceňovat heslo Jednoty Bratrské: „V podstatných věcech má být jednota, v nepodstatných či případných svoboda, a ve všem láska.“
Komentáře (0)
Žádné komentáře. Buďte první :-)
Napsat komentář