Mezi dvěma světy
Tomáš Režňák

Dokončení Filadelfické církve poslední doby a její vytržení - kapitola II.

Obsah

Předmluva

Tento spisek není ovocem dlouholetého bádání v Písmu sv., ale vznikl jako důsledek niterného osvícení, vidění, které jsem dostal o církvi v květnu 1942. V těchto týdnech jsem měl pocit, že hledím do samého srdce církve Boží, jak vypadá a zároveň jaká musí být, aby byla zralá pro vytržení. Co jsem tu viděl, zdálo se mi téměř neuvěřitelné - především skutečnost, že ze všech znovuzrozených křesťanů je teprve 10 % zralých pro vytržení a ještě 40 % musí dozrát, než bude moci Pán přenést svou církev domů, a že ostatní zůstanou na zemi jako bláznivé panny z Ježíšova podobenství.

Důsledek toho byl, že nejdříve můj vlastní život byl jakoby drcen ve mlýně; co bylo pravé, zůstalo, co bylo převrácené, bylo tímto soudem rozdrceno. Když jsem se tomu bez vzpírání podrobil a kořil se před zjevenou pravdou, dostal jsem zřetelný pokyn, abych napsal to, co jsem viděl a prožil. Ale rozhodl jsem se k tomu teprve v srpnu, s mnohým vzpíráním, výmluvami a slzami, protože jsem tušil, že u poloviny znovuzrozených tyto pravdy narazí na odpor a nepřátelství, u mnohých dokonce vyvolají bouři pohoršení. Bolelo mě na to pomyslet, ale vnitřní pokoj jsem získal teprve, když jsem poslušně napsal to, co jsem viděl. Potom jsem však delší dobu vůbec neměl odvahu dát to někomu číst. Teprve dalšími určitými zážitky, které potvrzovaly pravdivost vidění, jsem získal odvahu a chuť dát spisek kruhům, jimž byl určen.

Protože jsem mimořádně nedůvěřivý vůči sobě a vůči všem mimořádným zjevením, položil jsem si předně otázku: nebylo celé vidění jen vlastní sugescí nebo dokonce satanským mámením? Tato otázka se vynořovala stále znovu. Proto jsem váhal se sepsáním. Ale tomuto pojetí odporovaly následující důvody:

Vidění jsem nevyhledával. Nepřišlo bezprostředně, ale teprve po hlubokém poznání vlastních hříchů, když jsem byl veden k tomu, abych se vydal Pánu v hluboké pokoře, plněji a důkladněji než kdykoliv dříve. Nemohl jsem odolat tomuto puzení, přičemž znovu a znovu zaznívalo v mém nitru: „Musíš být ještě mnohem menší, mnohem menší, mnohem menší. Bylo to tak silné, že jsem řekl: „Ano, Pane, chci být mnohem menší, ukaž mi k tomu cestu." Když jsem se pak kořil ještě více, vystoupil pojednou před můj duchovní zrak celý můj život a probíhal před mýma očima v Božím světle. Rázem se mi vyřešily všecky životní problémy a otázky. Z toho vyrostla bezmezná důvěra k Pánu, takže se mi zdálo, že až dosud jsem ani správně nevěřil; to samozřejmě bylo jen co do srovnání. I výkupné dílo na Golgotě jsem směl spatřit v takovém světle, jako dosud nikdy, takže jsem znovu a znovu musel volat v údivu, koření se a ve chválách: „Nádherné, nádherné, nádherné!" Slzy pokání a slzy radosti se mísily, ale nejdříve to byly slzy pokání, neboť ještě nikdy mě nestihl takový soud s takovou důkladností. Teprve pak jsem dostal zmíněné vidění o církvi Boží.

K mému nesmírnému překvapení se s tímto viděním opakoval zážitek, který jsem měl před 40ti lety, aniž bych si byl předtím jakkoliv vzpomněl, že je tomu právě 40 let. Tehdy jsem se toho děsně lekl, protože to přišlo tak bezprostředně, a bylo to všechno pro mne velmi podivné a neuvěřitelné. Domníval jsem se proto, že se jedná o satanské mámení, které mě má oslepit a svést. Proto jsem tehdy s velkou vroucností uprosil Pána, aby to ode mne odňal, ale navzdory všem prosbám to ve mně zůstalo jako neotřesitelná jistota. Čtyřicet roků jsem o tom mlčel a nikomu, ani vlastní ženě, jsem o tom neřekl ani slovo, ale snažil jsem se to potlačit, protože jsem tomu prostě nevěřil. Kdyby tentokrát bylo mé zjevení přišlo zrovna tak bezprostředně, jistě bych jednal stejně. Ale pro to, co předcházelo jsem to už nemohl jen tak beze všeho označit za satanské. Důvěřovat však jsem přece jen celé věci nechtěl tak bez výhrad, protože jsem už prostě takový nedůvěřivý vůči všem mimořádným zkušenostem. Proto jsem se také obrátil na duchovně osvědčené bratry, aby mi pomohli při zkušování celé záležitosti.

To, co jsem pak prožil, chci vylíčit jen stručně. Dostal jsem vnitřní pověření: „Čti proroky zvláště proroka Jeremiáše." Při čtení Jeremiášova proroctví jsem prožil něco, co jsem zažil při svém povolání do služby před více než čtyřiceti lety. Tehdy to bylo Pavlovo slovo „Káži-li evangelium, nemám se čím chlubiti, neboť úřad jest mi svěřen. Běda by mi bylo, kdybych nekázal." Toto slovo mi bylo jako nedůvěřivému pochybovači přímo vpáleno do srdce. Tak planulo v mé duši, že jsem prostě nemohl číst dál. Tentokrát se mi vedlo podobně s Jeremiášovým poselstvím: „Neříkej: dítě jsem (nebo příliš starý jsem), ale kamkoli tě pošlu, jdi, a cokoliv ti přikáži, mluv!" Zarazil Jsem se a ptal jsem se, co to má znamenat. Vždyť káži evangelium již po desetiletí! Co mám kázat? Odpověď zněla: „PLNÉ VYKOUPENÍ Z BOŽÍ STRANY A CELÉ ODDÁNÍ SE Z LIDSKÉ STRANY a všecko, co s tím souvisí. To „všecko" mi pak Pán podrobně otevřel, v následujících týdnech, avšak netoliko to, ale dostal jsem i vysvětlení mnoha událostí z dějin církve v minulosti. Při těchto biblických kursech, které mi byly dány, jsem cítil něco podobného, jako učedníci cestou do Emaus: Zdali srdce naše nehořela, když otvíral nám Písma? V Jeremiášově proroctví to pak bylo ještě jedno slovo, které mne podobně palčivě zasáhlo, z kapitoly 9. verš 22 a 23, ve spojitosti s Ježíšovým slovem: „Co vám říkám v uši, hlásejte na střechách." Vedle toho mi však naopak byly zjeveny věci, o kterých musím mlčet a nesmím je zatím říci. V následujících dnech jsem pak shledal, že snadněji vítězím v denním boji s hříchem nežli dříve. Věci, které mne dříve rozčilovaly, mne vůbec nevzrušily. To tedy jistě není důsledkem nějakého poblouznění a ovocem ducha mámení.

Po sepsání druhé části jsem celé dny slyšel v srdci poselství: „O půlnoci pak stal se křik: Aj, ženich jde, vyjděte proti němu." Nevěděl jsem, co to znamená, tj. nepřikládal jsem tomu obzvláštní význam, protože je to přece známé biblické slovo. Nakonec ale mě to nutilo nahlédnout do původního textu. Přitom jsem shledal něco pro mne velmi překvapivého. V původním textu není užito dokonavé časové formy v minulosti, jak by se dalo soudit z překladu, a což by znamenala jednorázové zakřičení, ale je užito nedokonavé formy, která vyjadřuje delší dobu trvající křik, který zřejmě vychází z jednoho místa a odtud se šíří. Nápadné bylo, že toto slovo v mém nitru tak ustavičně znělo, až jsem konečně v noci ze 17. na 18. května vůbec nemohl usnout. Byla to první noc v mém životě, kdy jsem ani chvíli nezdříml, ačkoliv jinak mám velmi dobrý a hluboký spánek.

Nebylo to nějaké nervózní vzrušení, které mi oné noci nedalo spát, ale palčivé poselství v nitru. Přitom jsem slyšel znovu a znovu otázku: Kdo dává lidem právo zvěstovat, že Ženich přijde až ráno, po soužení antikristovské doby, když je zde výslovně řečeno: „O půlnoci byl křik, Aj, ženich jde, vyjděte proti němu"? Tedy Ženich přichází o půlnoci, nikoliv až ráno. O PŮLNOCI PŘIJDE JAKO ŽENICH PRO SVOJI NEVĚSTU A RÁNO JAKO KRÁL KE ZŘÍZENÍ SVÉHO KRÁLOVSTVÍ. Tak to učí Písmo.

Oheň v mém nitru vzrůstal, až konečně jsem dostal pověření: „Začni křičet, že Ženich přichází." Skoro jsem se toho ulekl a lecos jsem namítal: lidé mě mají stejně za bludaře a blouznivce, a je to přece vedlejší, zda lidé čekají Pána o půlnoci nebo až ráno. Když přijde dřív, tak to zjistí. Ale dostal jsem poučení, že ti, kteří ho čekají až ráno, jsou v nebezpečí zaspat chvíli jeho příchodu a nedají se připravit, a že to přece všecko potřebuje svůj čas, má-li poselství všude proniknout a vést věřící k celému oddání se Pánu, a tak je na jeho příchod připravit. Ráno v 5 hod., když již svítalo, jsem konečně přestal odporovat a slíbil jsem, že poselství předám dál, načež mi byl darován ještě tříhodinový spánek. Po procitnutí jsem zpozoroval, že oheň z mého nitra je pryč. Přes den jsem ve ztišení ještě jednou přemýšlel a zkušoval všecko, co jsem prožil, aniž bych co napsal. Avšak ráno dalšího dne znova začalo ono palčivé nutkání. Začínalo však vyučování a to mi zabránilo v psaní. Ani po přednáškách jsem ještě nepsal, a tak večer přišel oheň potřetí, proto jsem se dnes časně ráno rozhodl vše napsat.

Tento spisek není určen širokým křesťanským masám, ale výlučně jen těm, kdo touží být opravdovými křesťany. Ostatní jej budou mít od počátku za přepjatý a odmítnou ho jako přehnaný nebo ho zklamaně odloží. Ale ti, kteří patří k Filadelfii, uslyší hlas dobrého Pastýře, vyslechnou ho a budou ho následovat (J 10,27). Bláznivé panny a ti, kteří patří k Laodicei, jej ke své škodě odmítnou. Těm přejeme oční mast Ducha svatého, aby prohlédli, a pokud je čas, mohli se ještě stát údy Filadelfie.

 

 

Komentáře (0)

Žádné komentáře. Buďte první :-)

Napsat komentář

  • na jiné komentáře odkazujte zápisem např. [2]
  • HTML značky nejsou povoleny
tučně označené položky musíte vyplnit

 

na začátek příspěvku  na první komentář

2012 – 2023   Tomáš Režňák - programátor, webdesignér, taťka a křesťan ve vývinu :-)